V sobotu 1.října měl v Praze zastávku putovní festival příznačného názvu Out of the Dark. Původně bylo avizováno, že zde vystoupí 5 kapel v čele se zpěvačkami. To se nakonec nestalo, avizované Revamp nahradili rakouští Serenity, kteří při svých koncertech mají zpěvačku jen jako hosta v několika skladbách. Další změna proběhla několikrát i v místě konání. Konečná volba padla na, metalové veřejnosti neznámé, kulturní centrum Zahrada na pražském Chodově. To se na konec ukázalo jako super volba. Přivítalo nás zde velmi příjemné prostředí, nejdříve předsálí, kde se nacházel výčep a bylo si zde dokonce i kde sednout. Potom samozřejmě sál s dostatečnou kapacitou. Pořadatelé avizovali vyprodáno a přitom se na sále nekonala žádná sauna a dokonce se tam dalo i pohnout.

Samotná hudební produkce nabrala hned na začátku kvůli nějakým problémům asi půlhodinové zpoždění. Úkol zahájit celou přehlídku dostali finští Amberian Dawn. Kapela se zde představila s několika náhradníky v sestavě. Z jejich vystoupení jsem neměl dobrý pocit, pro mne velmi statické vystoupení bez potřebného nasazení. Z toho byla samozřejmně světlá vyjímka kytarista a klávesák, kteří se snažili seč jim síli stačily, ale to bylo málo. Jejich koncert také poznamenal velmi špatný zvuk, aparát se ještě dolaďoval, vše bylo slité dohromady. Jediné, co jsem pořádně slyšel, byl vysoký  zpěv. Než se vše dostalo do přijatelného normálu,  byl konec. Jinak by  jejich muzika, plná kláves a velkého množství rychlých sól, doplněná o vysoký operní zpěv, nezněla špatně. Skladeb během pulhodinového hracího času moc nedali, v paměti mi zůstala hlavně „Valkyries a River of tuoni“.

Jako další v pořadí nastoupila německá Xandria. Tato banda na to vlétla hned od prvních tónů a začala do lidí prát skladby s daleko větším nasazením. V loňském roce posílila o novou zpěvačku Manuelu Kraller. Ta předvedla velmi jistý výkon, bylo vidět, že svoje pěvecké party vyloženě prožívá. Hrály se jak starší osvědčené pecky, tak došlo i na dvě ukázky z připravované desky. Její vydání zpěvačka avizovala někdy na začátek příštího roku. Na konci setu nesměl chybět ani jeden z největších hitů kapely, pecka „Ravenheart“.

Poté na podium vlítli mnou velmi oblíbení rakouští melodici Serenity. Tuto kapelu jsem měl možnost letos vidět již podruhé a předvedli opět perfektní výkon, kterému  vévodil velmi příjemně zbarvený hlas George Neuhauserra. Celého turné, takže i této pražské zastávky, se nemůže zůčastnit kytarista Thomas a tak ho víc než dobře nahrazuje vypůjčený kytarák Cris z bandy Visions of Atlantis. Také je na této šnůře doplňuje hostující zpěvačka Clementine Delaney z kapely Whyzdom.

Při samotném koncertu došlo na ukázky ze všech tří desek. Z aktuální zazněly „New Horizons“, „Far from Home“ a „Serenade of Flames“. Z předešlé „Fallen Sanctuary“ zahráli „Coldness Kills“ , „Fairytales“ a záverečnou „Velatum“. Na první desku bylo vzpomenuto skladbou „Reduced to nothingness“. Co se týče všech skladeb, tak bych rozhodně vyzdvihnul krásnou baladu „Fayritales“, kterou odezpívali Georg a Clementine jako duet. Také zpěvák neustále burcoval publikum, aby bylo hlasitější než to německé. Koncert mě celkově velmi bavil, takže jsem myslel, že mám pomyslný vrchol za sebou. Ale další banda, která přišla po pauze, mě hned během chvíle vyvedla z omylu.

To, co během svého setu předvedli Van Canto se jen těžko popisuje. Tato smečka přinesla na scénu  něco nového a podle přítomného počtu skalních fanoušků to očividně zabírá. Toto uskupení tvoří čtyři zpěváci, jedna zpěvačka a bubeník, který tomu všemu přidává potřebnou metalovou tvrdost. Ostatní nástroje napodobují jen hlasy a to charakteristickými slabikami. Jinak tento koncert mě opravdu dostal. Již z CD to zní velmi slušně, ale naživo to byla ještě daleko větší bomba. Perfektní nazvučení všech zpěvů, vše krásně čitelné a slyšitelné, prostě paráda. Během setu došlo jak na předělávky tak na vlastní tvorbu. U publika určitě víc zabíraly covery. Ty v jejich podání dostaly uplně jiný rozměr. Měli jsme možnost slyšet  „Wishmasters“, „Rebellion“ a nebo „Masters of puppets“. Když si vzpomenu na záverečnou maidenovskou „Fear of the Dark“, tak mě mrazí v zádech snad ještě teď. Z vlastní tvorby zazněly třeba „The sellers of souls“ a „To sing a metal song“. Při uplném konci vytvořilo publikum svým řevem takovej kotel, že se jim hodně špatně opouštělo podium.

Po takto vyčerpávajícím koncertu většina návštěvníků zvolila buďto občerstvení  nebo uplný odchod ze zahrady. Takže na poslední vystupující norskou Tristanii v sále zbyla jen hrstka věrných příznivců. Já osobně vydržel dvě skladby, které mě vůbec nebavily a proto jsem  zvolil také cestu domů.

Celkově musím říct, že se tato akce velmi povedla, výborné místo, atmosféra a většina vystupujících kapel. Jediné negativum bylo snad pozdější otevření sálu a  zahájení produkce, ale to bylo posléze zapomenuto.